Psycholožka: Kdy je správný čas na rozvod. Jak o sebe pečovat. Pocit viny a jak vystoupit z role oběti. | Jana Kastnerová

Být sama sebou je proces, ne stav

Jana Kastnerová je psycholožka, psychoterapeutka, koučka a učitelka mindfulness. Na otázku, co znamená být sama sebou, odpovídá, že spíš jde o to se samy sebou stávat. Je to proces sebepoznání, který nikdy nekončí, ne stav, kterého jednou dosáhneš.

Sama ten posun pozná podle chvil, kdy si všimne, že se k sobě nebo k druhým chová jinak než dřív – že líp cítí svoje potřeby a umí podle nich jednat.

Nejtěžší na cestě k sobě

Na psychoterapeutickém výcviku jí najednou došlo, že to, jaká je a jak se v životě má, souvisí s jejím dětstvím. Chvíli to bolelo – ji i její rodiče. Druhým těžkým obdobím byl rozvod, protože u něj už nejsme sami za sebe, ale máme děti.

Když k ní dnes přijde klientka s tím, že se jde rozvádět a spálí mosty, brzdí ji. Pokud jsou ve hře děti, společný čas a kdysi i láska, nevyplácí se odcházet ukvapeně. Z takové změny se pak moc nenaučíme.

Martina má rozvod také za sebou. Jako mladá si myslela, že se jím všechno vyřeší. S dětmi se ale naopak učíš zvládat situace, o kterých bys nikdy neřekla, že je zvládneš.

„Pro děti se nic nezmění“ je nesmysl

Rodiče dětem často slibují, že se pro ně nic nezmění. Podle Jany se jim změní úplně všechno. Pro dospělého, který ve vztahu trpí, může být rozchod úlevou a novým začátkem. Děti ale potřebují, aby rodiče svou tíseň řešili jinde a doma už byli klidnější.

Její klienti, kteří byli dětmi rozvádějících se rodičů, si pamatují hádky a přetíženou mámu, která si všechny emoce vylévala doma. Slyšeli, že bude všechno dobře. A nebylo.

Správný věk na rozvod neexistuje

Čekat, až děti odrostou, není řešení. Jana zažila vážný kolaps u dětí, kterým bylo 18 a 19 let a o rozvodu se dozvěděly z ničeho nic. Malé dítě do šesti let tomu rozumem nerozumí, ale vnímá napětí a to, jak se k sobě rodiče chovají. A nese si to do dospělosti.

Vydržet a zkoušet vztah zachránit je podle ní dobře, ne každé těžké období je důvod k rozchodu. Když ale rodič kvůli dětem dlouhodobě žije v sebezapření, podle její zkušenosti to často končí nemocí. A rodič, který padne, se o děti postarat nemůže.

Co s pocitem viny

Martina popisuje, co bylo na rozvodu nejtěžší: pocit, že to mohla ještě vydržet. Jana odpovídá, že vina je spíš něco, co jsme si vymysleli jako společnost, než základní emoce. Když uděláš změnu ve svůj prospěch, je to v pořádku. Postarat se o sebe je tvoje životní odpovědnost.

Smutek k tomu patří. Děti často říkají: chápeme, že to tak bylo lepší, ale mrzí nás, že nejsme kompletní rodina. A je důležité jim to věřit.

Padesátka a prázdné hnízdo

Kolem padesátky se toho sečte hodně najednou. Přichází menopauza, děti vylétají z hnízda a žena zůstane v prázdném bytě s otázkou, jaký má teď její život smysl.

Jana vidí dvě krajnosti. Jedna žena má pocit, že jí ujel vlak, a začne všechno dohánět – i za cenu konfliktu doma. Druhá skončí na gauči s pocitem, že už je stará. Na obojím se dá pracovat.

Martina zná podobnou situaci od svých klientek. Zeptá se, co by je bavilo, a ony nevědí. Nikdy to neřešily a nikdo se jich na to nezeptal.

Změnu domluv, nevyhlašuj revoluci

„Buďme v souladu se sebou, ale nezapomeňme být v souladu se systémem, který jsme vytvořili.“ Když máma poprvé odjede na víkend, rodina se musí přizpůsobit. Jana vidí, jak se péče o sebe dá uchopit i špatně – jako prosazování silou. Cesta ženy je podle ní jiná: říct nahlas, co si přeje, a domluvit se, jak to udělat.

Martina dodává, že sebeláska se snadno zamění za sobectví. Pomáhá vést děti k tomu, aby se podílely na chodu domácnosti. Víkend bez mámy pro ně pak není šok.

Co dětem říct a co už ne

Děti do rozhodování dospělých nepatří. Mají vědět, co se děje, přiměřeně věku, ale řešení je na rodičích. Máma podle Jany nemá být kamarádkou svých dětí. Silné emoce patří ke kamarádkám, k rodině nebo k terapeutovi. Jinak se děti nechají přetížit a samy se rodičům stanou terapeuty.

A partner? Ten změnu chtít nemusí. To, že se žena mění, je hlavně její cesta. Pokud mu to už desetkrát řekla, možná to bylo desetkrát po staru. Pomůže říct to jinak: „Prosím tě, potřebuju s tebou o tomhle mluvit.“

V padesáti není nic pozdě

„Žádný rozlitý mok.“ Kdo to nestihl, stíhá teď – ne jako stíhačka, ale s nádechem a výdechem. Tady nic nekončí, naopak tu můžou být velké začátky.

Rodinné vzorce podle Jany buď kopírujeme, nebo děláme pravý opak. Ani jedno není naše. Hledáme něco mezi – zlatou střední cestu.

Role oběti a slon na řetězu

Martina u klientek často slyší: dělám všechno dobře, a přesto to nefunguje. Jana popisuje trojici oběť, tyran a tvůrce. Tyranem si umíme být i sami sobě – a právě snaha dělat všechno správně bývá důvod, proč to nefunguje. Někdy pomůže dělat míň.

Výstup z role oběti přirovnává ke slonovi uvázanému řetězem ke kolíku. Jako mládě se snažil utrhnout a nešlo to. Jako dospělý by kolík vytrhl jedním krokem, ale už to nezkusí. Cesta ven není rozběhnout se, ale udělat jeden krok. Pak druhý.

Nechat si pomoct není slabost

Průvodci tu byli vždycky – lékaři, právníci, terapeuti. „Když si rozbiješ koleno, taky si ho nebudeš operovat sama.“ Jana má celý život vlastní kouče a terapeuty. I psycholožka má slepá místa, na která sama nevidí.

Jak o sebe pečuje Jana

Je jí padesát a se sebou se dnes cítí dobře. Zdravé sebevědomí podle ní neznamená být skvělá ve všem. Znamená znát svoje silné stránky i slabiny a přesto se mít v úctě.

Péče o sebe pro ni není velká dovolená za půl roku, ale každý den. Když cítí, že je na nule, víc spí, jde se místo nádobí projít, nebo si řekne o pomoc. A k tomu medituje a děkuje za to, co má.