Oblékala první dámu: Plná skříň a nemám co na sebe. O šatníku, stylu a oblékání. | Táňa Neumanová

Od babičky švadleny k vlastnímu butiku

Táňu provází móda celý život. Babička byla švadlena, ona si místo gymnázia vybrala oděvní průmyslovku a pak vystudovala módní návrhářství. Navrhovala kolekce pro české značky, létala do Číny řídit výrobu, dělala výrobní ředitelku. Když se jí narodila dcera, otevřela s kamarádkou butik. Dvacet let praxe – a pořád ji to baví.

Nejcitlivější místo v obchodě je kabinka

Známe to všechny: chceš si udělat radost, vlezeš do kabinky a vyjdeš z ní naštvaná. Táňa říká, že většina žen, které k ní přijdou, prostě neví, co jim sluší – sáhnou po špatné velikosti i špatném střihu a výsledek je odradí nadlouho.

Žádná univerzální rada neexistuje. Nejde říct, že všechny ženy mají nosit jeden střih sak. Dobrý styling začíná tím, že se stylistka na ženu nacítí – jak žije, kam chodí, v čem se cítí sama sebou.

Móda není styl

Móda je to, co se zrovna nosí. Styl je způsob, jakým si to každá přeloží pro sebe. A styl podle Táni není jenom o oblečení – stojí na sebevědomí a na tom, jestli je ženě dobře ve vlastním těle. Proto Italkám a Španělkám závidíme spíš to, jak se nesou, než to, co mají na sobě.

Odkud se to nízké sebevědomí bere? Z dětství, z puberty, od partnera, který nepochválí, nebo od jediné nevhodné věty o tom, že jsi přibrala. Žena si pak celý život vybírá šedou a béžovou, aby na ulici nebyla vidět.

„Stan“ nikoho neschová

Nejčastější omyl: když mám bříško nebo boky, vezmu si volné tričko. Jenže jeho spodní linie končí přesně v linii boků – a přitáhne pozornost přímo tam, kam nemá. Ženy se tak podle Táni schovávají do černé a do volných střihů a výsledek je horší než výchozí stav.

Její věta, kterou stojí za to si zapamatovat: ošklivá postava neexistuje, existuje jen střih, který jí nesluší.

Kapsulový šatník krok za krokem

Prakticky to začíná nepříjemně: vyndat ze skříně úplně všechno, kus po kuse vyzkoušet a bez lítosti vyřadit, co nesedí nebo už přesluhuje. Zůstat mají jen věci, ve kterých je ti dobře.

Základ pak tvoří pár kvalitních nadčasových kusů – kalhoty, džíny, sako, košile, šaty – vybraných podle toho, kam oblečení reálně nosíš. Taková věc vydrží pět i deset let. Hrát si můžeš s doplňky: šátek, pásek, kabelka, výrazné boty. Ty dělají šmrnc, který bílá košile a černé kalhoty samy o sobě nemají.

A pravidlo, které ušetří nejvíc peněz: nekupovat kousek jen proto, že je hezký a ve slevě. Nejdřív si odpověz, s čím ho budeš nosit.

Rok po boku první dámy

Táňa byla rok součástí týmu, který oblékal Evu Pavlovou – od chvíle, kdy byl její manžel uveden do funkce. Návrháře a stylisty kolem ní propojovala Lenka Bernardes.

Nejsilnější věc z té spolupráce se módy skoro netýká: první dáma přijede na akci sdělit myšlenku a média rozeberou, jaké měla šaty a vlasy. Jenže kdyby oblečená podle své role nebyla, řešilo by se to úplně stejně. Táňa si přitom všímá, že Eva Pavlová záměrně volí českou módu i šperky od českých autorů – reprezentuje tím, co u nás umíme.

Konec oblečení „na lepší“

Odkládání nákupu na „až zhubnu“ a schovávání hezkých věcí na speciální příležitost je podle Táni přežitek doby, kdy oblečení bylo drahé. Patří k tomu i spodní prádlo schované do nemocnice nebo zamčený obývací pokoj pro návštěvy. Dnešek žádnou lepší příležitost nečeká.

Móda jako péče o sebe

Oblečení je druhá polovina téhož celku: jedna část péče jde zevnitř – jídlo, spánek, pohyb – a druhá zvenku. Když se sejdou, žena rozkvete. A ten pocit, se kterým odcházíš od zrcadla, je podle Táni to, co tě nabíjí na celý den.

Jak o sebe pečuje sama Táňa

Kosmetika, cvičení, přemýšlet nad jídlem a spánkem, cestování s partnerem, kniha u bazénu. Nic složitého – jen rutina a právo říct, že tohle je moje chvíle a do té mi nikdo nevstupuje.

Vysvětlení, proč to není rozmar, je jednoduché: nejsme perpetuum mobile. Když není zazdrojovaná, nemá co rozdávat – v práci ani doma. Nejtěžší přitom není ten čas najít, ale obhájit si ho. Když se to jednou povede, okolí funguje dál. Většinou dokonce líp.